takže kde je ta tvoje vegan power?

Zdraví, jedno z klíčových témat mého blogu. A tak by si mnozí mohli myslet, že vás krmím rádoby blahodárným jídlem a špitálová dobrodružství si nechávám pro sebe. Tohle totiž prostě lidem hlavou proběhne, když vidí moji jizvu na krku. A radši vám hned odpovím na nejčastější otázky – ne, nechtěla jsem se zabít a jsem stopro zdravá!

Lékům a lékařům se vyhýbám, taky jsem je roky ani nepotřebovala. Přesto mě okolnosti přivedly na endokrinologii – hodnoty štítné žlázy ok – háček jinde – uzlina na krku. Krevní vzorek nepotvrdil ani nevyvrátil karcinom, tudíž slečno, půlka vaší štítné žlázy musí ven, bez toho nic nezjistíme, a pokud tam něco zlého je, lehce to vyléčíme. (Rakas štítné žlázy je prý ta nejhodnější ze všech a po vyléčení se nevrací. Dokonce jsem se později dočetla, že se podle nových zahraničních studií ani nejedná o rakovinu a léčí se zbytečně.)

A víte co? Pamatuju si, jak jsem byla nešťastná jen z toho, že jdu pod kudlu zbytečně, protože se jen potvrdí, že o nic nejde. Vlastně existovaly dvě varianty – a ani o jednu jsem nestála. „Budu muset celý život každý den uměle doplňovat hormony tak jako tak,“ stěžovala jsem si spolubydle.

Třeba vás to překvapí, ale do týdne jsem ležela na operačním sále. Já.

Je asi něco jiného, když vám někdo nedává moc šancí na vyléčení – pak snadněji jdete do alternativ, hladovíte a pijete řepovou šťávu. Ve 23 letech se rozmýšlíte. Pátrala jsem, ale nikdo nic podobného bez lékařů neřešil. Věřila jsem a věřím v moc jídla a naší mysli. Tohle něco prý ale vzniklo mutací genů, evidentně doposud nezabrala moje strava …  Měla jsem noční můry o tom, že jsem v sobě něco nechala růst. Mohla jsem zdrhnout z ordinace, už se nevrátit a nikomu nic neříct. Ale cítíte odpovědnost. Teď přece máte být vděční, že nejde o nic horšího. Nebo?

Takže jo, asi si dokážu obhájit, proč jsem se tak rozhodla, jedné věci ale nerozumím. Dala bych si ránu za to, že jsem se v ten moment přece jen nezastavila. Podle mě tyhle věci přichází hlavně proto, abyste se v klidu zamysleli nad tím, co žijete, třeba věci přehodnotili a něco změnili. Já se ale děsně odbyla. Kývla jsem na operaci jako na nejjednodušší řešení, chtěla jsem zvládat školu, práci, ..  což se mi povedlo a jen jsem si na pár dní odskočila. (Jizva mi teď každý den připomíná, že si všichni občas zasloužíme zpomalit. Jasně, pořád prokrastinuju a pak probdím noc kvůli práci, pěkně si to taky zpátky vyberu a odměním se.)

Histologie potvrdila karcinom, což znamenalo operační stůl podruhé, narkózu, chemii, doktory, chleba se salámem všude kolem a zdravotní sestry, které mi tvrdily, že nějaké veganství jsem si vymyslela. Na moji víru v moc jídla a alternativní léčbu bylo jakoby pozdě a měla jsem pocit, že jsem selhala.

Celá tahle věc pro mě nicméně do té doby byla jen pár dnů v nemocnici, jizva na krku a ranní rituál v podobě pilulky, která mi doplní hormony štítné žlázy. Jestli to bylo zbytečné, to se nikdy nedozvím.  Takhle to pro mě bylo tak nějak uzavřené, cítila jsem se dobře, sportovala a rozhodla se být zdravá. Jenže můj endokrinolog měl pocit, že věc beru příliš na lehkou váhu. „To nebyla rýma, slečno Čížová,“ opakoval a abych si uvědomila vážnost situace, do jeho doposud opatrného slovníku se dostalo snad poprvé slovo rakovina. Naplánoval mi v Praze zajišťovací léčbu radiojódem. Možnost odmítnutí mi nikdo nenabídl a já tam do poslední chvíle nechtěla nastoupit. Zrušila jsem tehdy přesto plány na léto, protože jsem nevěděla, kdy mě tam na ty dva týdny budou chtít zavřít.

Nakonec to padlo až na září. Na to jsem si ale naplánovala odreagování v Kodani, a tak jsem léčbu sama odložila. Na konci měsíce jsem ji absolvovala spíš proto, abych měla pro všechny důkaz, že jsem v pořádku – udělají vám jakýsi scan celého těla. Tenhle pobyt by byl asi na samostatný článek, protože kolikrát v životě jste po jedné jediné pilulce radioaktivní, na izolaci a postujete články o hloupostech, které píšete na noťas obalený v igelitu, abyste si ho ještě mohli odnést domů? Tehdy, když se jim na kamerce něco nezdálo a poslali mě na scan ještě jednou, tentokrát na podrobnější, jsem si vynadala. Upřímně, takhle šílet pokaždé, kdy se něco přižene a vyčítat si, že jsem měla udělat věci jinak …

Tenhle radioaktivní týden v Praze byl zabiják pozitivního myšlení. A i když se ukázalo, že je vše ok, právě tady se jim podařilo to, že jsem se přestala cítit tak fit. Po návratu z Prahy jsem byla nevyrovnaná, zažívala stresy ve škole, neměla čas se odreagovat sportem. Několik měsíců se mě endokrinolog ptal, jestli nemám problém s bušením srdcem, zadýcháváním a tak. Tohle přišlo najednou všechno a měla jsem pocit, že mě nakonec dostali tam, kde bych podle nich měla být. Cesta ven z toho všeho byla nakonec ta univerzálně fungující. Přijmout a smířit se s tím, co bylo a je. Beztak mě jen oslabovaly vlastní výčitky. Rozhodla jsem se být v pořádku. Ostatně v čekárnách fakt nezapadám a na každém vyšetření se cítím být tak nějak zbytečně.

Takže pokud si říkáte, k čemu pak celý ten zdravý životní styl je a proč všechny přesvědčuju o prospěšnosti mé stravy, když se stějně dějí tyhle věci a všichni jednou umřem, pak jsem ráda, že jste to dočetli až sem. Já totiž slyšela, že všichni po operaci štítné žlázy jeli na měsíc do lázní a nefungovali. Opravdu mi pak ostatní pacienti na léčbě říkali, že museli být tři týdny doma a jen pospávali, bohužel ani teď na tom někteří nejsou nejlíp. Já po narkóze chtěla běhat po jipce a po propuštění jsem jela domů vařit oběd. Druhý den už jsem chtěla do práce a ve škole si ani ničeho nevšimli.

Vlastně jsem jen chtěla říct, že pokud i přes vyváženou stravu a mysl má na vaše tělo vliv něco, co nedokážete ovlivnit a nemůžete tomu možná předejít, je tady pak mnohem zásadnější přínos – to, jak se s nemocí a léčbou vyrovnáte. Choďte na kontroly, ale nenechte si nemoc vnutit. Každý den mám v jídelníčku superpotraviny, jsem věrná veganské vyvážené stravě, jsem zdravá a spoko, byť si taky někdy postěžuju na život. Sportuju jako nikdy a vůbec, je mi hej. Vymizely všechny problémy, které jsem měla předtím. Protože to všechno je rozhodnutí, stav, který nenastaví nikdo za vás.

A jasně, nikdy by to nešlo bez podpory, kterou jsem měla kolem sebe. Jakože ďďď!

P.S. Pokud je mezi vámi někdo, kdo řeší něco podobného nebo se vyléčil alternativou, tak budu fakt moc ráda za mail. Vaše story dost zmůže a ráda ji zveřejním.

 

Související příspěvky

3 komentáře na „takže kde je ta tvoje vegan power?“

    1. Milá Dano, mrzí mě, že jsem ve vás vyvolala úplně jiné pocity, než jsem chtěla. Raději jsem teď článek trochu upravila. Já si už – i díky mé stravě spokojeně žiju! 🙂

  1. Dobrý večer, mě byla zjištěna snížená funkce štítné žlázy, myslela jsem si, že to prostě mám po svojí mamce…Ale,když jsem se začala tak trochu zajímat
    o duchovno a hlavně uvědomění sama sebe, tak jsem zjistila, že si za to můžu asi sama. Mám postiženého syna- 28 let. V té době, kdy se narodil,
    nebylo moc možností. Buď ho dát do ústavu, anebo jít proti proudu. Zvolila jsem tu druhou cestu. Ale musela jsem zapřít samu sebe- pracovat
    s lidmi, kteří mě vysávali, v systému, s kterým jsem nesouhlasila…..ale to vše pro mého syna. Vyrostl z něho sebevědomý vozíčkář…
    Ale něco za něco. Tím jsem chtěla říct, že na 100 procent je stav našeho těla i mysli v naších rukách!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *