Reset jako za mlada

Poslední dobou kolem nás víří snahy měnit ten konzumní, materialistický přístup k životu. Stále víc z nás chce žít slow život, jíst slow a nosit slow fashion. A já za to děkuju a vidím to jako jedinou udržitelnou cestu. Jenže .. máme pocit, že je to něco nového, něco, co musíme vytvořit. Nakonec se mi někdy zdá, že jsme ve stresu, že nežijeme dost hygge, lagom a slow – tak jako to umí na severu, kde si mimochodem umí vzít z přírody maximum. A tak se učím a říkám si, není to někdy prostě jednoduše o tom umět udělat krok zpět?

Pro mě ano. Protože užívat si ty obyčejné momenty, to jsme dřív uměli. Oblékat se do toho, co jsem ušila s babčou a vystačit si s tím, co jsem podědila. O lokálních potravinách ani nemluvím. Užívání si kultury stolování i obyčejných táboráků a trampování. A tak ačkoli zbožňuju Prahu, jednou za čas jí musím zamávat, třeba jen na jednu noc.

Jo, v hlavním městě samozřejmě dokážeme vypnout. Stačí vyrazit na trhy, nemyslet a vegetit na plaveckém stadionu, upéct koláč, zahrát si doma deskovky a nestresovat, že jsme nestihli dalších 1228 věcí. To kouzlo často my přespolní najdeme i v našem rodném kraji a sídle.

Ale les, ticho, praskání dřeva a ohně, světlušky ..

.. možná proto, že jsem pořád holka z vesnice, řekla jsem, že bych jela spát do lesa. Jen tak vzít spacák, zápalky a řešit jen to, jestli dokážeme rozpálit oheň, abychom v těch 10 stupních strávili pod širákem příjemný večer s uzeným tofu a pivem.

Během těch pár hodin jsme byli zresetovaní a říkali si, že bychom teda byli mnohem víc v rovnováze, trávit takhle víc času. Seveřani ví, o čem mluví. I ta Jihlavanka přefiltrovaná přes punčochy, i ta mi tady chutnala.

A tak mám pocit, že ta pomalost je opravdu trošku to, co pro nás bylo ještě nedávno samozřejmostí. Kam se sakra poděly táboráky? A kdy vlastně?

Dneska hledáme cestu, jak na slow. A je tak těžké potkat se jen na kafe a třikrát ho nezrušit, abych o tom mohli filozofovat. Kde jsou ty časy, co se lidi ani nemuseli domlouvat a věděli, že se ve stejném čase na daném místě potkají? A jak to, že oni na to měli čas? Jak moc těžké by bylo se tam vrátit? Ptáme se, jestli naše děti budou stavit bunkry? A není to tak trošku na nás? Dost otazníků.

A nebo ještě jeden. Co takhle jít příkladem?

Související příspěvky

1 komentář na „Reset jako za mlada“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *