Lungo s sebou, prosím. Bez mléka a bez kelímku

Je mi 6 let a plastové kelímky na kávu nebo Colu znám spíš z televize. Vybrečím si aspoň horkou čokoládu z automatu, malý hnědý kelímek bych ale s chutí měnila za Mekáč.

Je mi 12 a já chci život jako z Gilmorek. Chodit s kávou s sebou po městě a nebo ještě líp, po škole jako Rory. Nic mi nepřijde tak cool, jako objednávat si burrito a jíst ho z krabičky.

Je mi 14 a na náš gympl přichází revoluce. Přivezli nový automat na kávové nápoje. Kelímky jsou větší, pevnější a co víc, mají víčka!! Cesta od téhle mašinky do třídy s kelímkem v ruce patří mezi ty světlejší okamžiky školního dne.

Je mi 18. Na cestování a stopování po Evropě mimo jiné miluju pauzy na benziknách, ke kterým patří jedno coffee to go.

Je mi 21. Studuju v Brně, po cestě do školy stojí stánek Kofi-Kofi, jehož kelímky mají velký potenciál udělat ze mě Rory. Škoda jen, že obsah mé peněženky mi dovoluje být cool asi tak na jedné přednášce z deseti.

Je mi 22. „Coffee to go“ už nějakou dobu svítí všude po městě, v Brně je najednou nebezpečně moc zdrojů dobré kávy, kde ji zabalí do stylového kusu plastu. A když je hezky, kelímkujeme.

Je mi 23. Jsem na stáži v redakci. Vydáváme se pravidelně pro kávu za roh a chodí nás tam stovky denně. Slečna za barem je milá, pamatuje si, že si vždycky beru lungo. Určitě by pochopila, že budu chodit s vlastním hrnkem, mě to ale nějak .. nenapadlo.

Je mi 24. Sedím v knihovně, koukám na ten kelímek, ve kterém tu celé roky hledám spásu a uvědomuju si, že bez jeho obsahu jsem nikdy nepromovala. Ten obal už mi ale nedělá radost. Stejně jako mě netěší vybalování nákupu z igelitky, nechutná mi káva z kelímku v momentech, kdy je tisíc jiných řešení. Začínám si do školy nosit plechový hrnek a světe div se, když si do něj nechávám v bistru udělat kávu, obsluha se tomu vůbec nediví.

Nicméně na gilmorkovské běhání po městě to není, a tak pátrám po něčem, co má víčko. Konečně objevuju smysl termohrnků. (Nikdy jsem nechápala jejich místo na světě, když z nich stejně teče.)

Je mi 24, koupila jsem si svůj první KeepCup. S klidným svědomím podávám hrnek stewardce v RJ vlaku. Uznávám, trošku jsem tomu propadla, ale tohle je to nejmenší, co můžeme všichni udělat. A kdyby se Gilmorky točily za 20 let, třeba by jim to taky bylo proti srsti.

Protože:

· Plastový odpad zabíjí každý rok až milion mořských ptáků, 100 tisíc mořských savců, mořských želv a nespočet ryb. Plasty zůstávají v ekosystému řadu let a každý den poškozují mořské živočichy.

· Podle některých odhadů při rychlosti, s jakou vyhazujeme produkty z plastů – lahve, tašky a kelímky na jedno použití – bude do roku 2050 v oceánu více plastů než ryb a odhadem 99 procent mořských ptáků bude mít v útrobách úlomky plastů.

http://www.osn.cz/fakta-o-znecisteni-mori-a-oceanu/

Už máš svůj hrnek?

#mámsvůj

 

Související příspěvky

3 komentáře na „Lungo s sebou, prosím. Bez mléka a bez kelímku“

  1. Můj sen, je být jako Rory a Lorelai. Když jsem včera v Oveganu viděla v menu bezedné batch brew, moje srdce zaplesalo. Asi mě konečně někdo motivoval, si ten Keepcup pořídit, nesnáším chuť espressa z kelímku, tak radši klopím rychle na baru. 🙂 super článek

  2. Pingback: inu_Ivet » 40denní zero waste výzva – failed

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *