Rumunsko: cestování v čase

Od dovolené každý čekáme něco jiného. Někdo chce zpomalit fyzicky, jinej chce hlavně vypnout počítač. Může to být i vlítnutí do jiného časoprotoru. A za tím nemusíme nutně daleko. Občas mám potřebu něco udělat, třeba změnit postředí – a taky že se poslechnu a jdu do toho. Pak si ty korálky navlékám a začínám chápat souvislosti – vím, proč jsem měla jet. Pravda je, že se nebráním ničemu, a tak když mi kamarádi nabídli, ať se k nim přidám na cestě z Maďarska do Rumunska, s radostí jsem se na ně pověsila. Dalo mi to asi tisíckrát víc než jen poučení, že jezdit s Rumunama přes blablacar.com se nevyplácí. Minimálně časově.

Jediné, co jsem věděla bylo, že tam má kamarádka rodinu a že kromě zevlení v rumunským trávníku vyrazíme taky na trek. V naší partičce ale vždycky někoho přepadla rýmička, a tak ve finále z toho byl tak trošku rumunský tábor, ve kterém jsem se ujala služby v (někdy docela polní) kuchyni a snažila se co nejvíc vyjít – tak jako místní – se surovinami, které dala zahrádka. Samozřejmě jsem jim ukázala, že to jde bez živočišných složek.

Pohybovali jsme se převážně v obci Nová Huta (rumunsky Şinteu), která je jednou z největších z najvýznamnejších lokalit Slováků v Rumunsku. Oblékli jsme si staré tepláky a sbírali divoké maliny a uvařili slušné zásoby marmelády. Pohrabali seno, jedli kopřivy a občas tam kopli nějakou pálenku.

Byli jsme ve vesnici, která si procházela fází jakéhosi progresu, zásahů a modenizace. Jinak by asi časem už ani nemusela být.

Převážně tu žijí spíše starší, kteří sice měli i 10 dětí, ale ty všechny odešly na Slovensko nebo do Česka. Takže co s vesničkou dál? Ti, co zůstávají, by asi nejradši dál v klidu chodili pást krávy. Dozvěděla jsem se ale, že poměrně nedávno nahradili rozbitou kamenitou cestu novou rychlostní parádou, která otevřela cestu turismu a byznysu. Jenže tenhle provoz teď například domečky, postavené podél cesty, rozbíjí. Snahy a investice, o které ale vlastně místní nestojí. Seženou se dotace na tělocvičnu, do které nikdo nechodí, protože začutat si můžete na trávníku. Škola, která dřív byla plná, už prý snad ani nefunguje. Povědomej vývoj.

Vyslechla jsem spoustu příběhů, poznala pár osudů, prošla pár domků a komůrek. Vařila na sporáku, pekla v kamnech a používala smaltované nádobí. Téměř všechno v komůrce – kuchyni, mi připomínalo moji babičku, za kterou jsem ale naštěstí nikdy nemusela přes tolik kopců. Její povídání o tom, jak to bylo dřív, jak se všechno změnilo, všechny jeíí zvyky a návyky při vaření, které jsem se ji snažila odnaučit. A došlo mi, že nutit jim naše potřeby, je zbytečné rozbíjení jejich spokojeně skromného života. Dyť prarodiče by nás mohli mít za rozežrance, třeba nám to závidět, ale rozmazlují nás víc než doba sama – naopak je jim možná líto, o co jsme ochuzeni.

Ty změny, které se tady děly, mi připomínaly to, čím si prošla moje babča u nás na Valašsku, i když naštěstí zůstává osídlené. Povídala mi, jak sáňkovali na cestě, na které je dnes nonstop provoz. Pro nás samozřejmost, pro ně to byly velká kvanta rychlých změn. A já to mohla pár dní vidět a poznávat. A tak kromě těch všech vzpomínek na mé dětství a vše, co následovalo, rozšířil se mi už tolik silný obrázek o další rozměry.

Moje kamarádka tady trávila dětství, a stejně tak živě vzpomínala, jak chodili přes lesy kilometry prodávat mléko na trh. Bosky. No měly jsme co sdílet.

Protože chleba s máslem i čaj chutnal u babičky nějak jinak. Líp. Protože u ní byl vždycky takový zvláštní klid, i když volume na telce značilo opak. A ať už vyprávěla cokoli, hltala jsem každé slovo, jako kdybych se dovídala něco o sobě, něco, co nevím a měla bych. Z každé, i veselé historky, mrazilo, protože takhle to doopravdy bylo. A tohle všechno to drsný a kouzelný zároveň, zbytky toho, co mi popisovala, to jsem cítila na téhle dovolené.

Nemám žádný rozumný návrh, jak řešit stále víc opuštěné vesničky. Bohužel rozumím všem stranám. Něčím jsem si ale jistá – jsou věci, které nám mohou předat jen cesty a prarodiče, které já znám tak, jak je výše popisuju. A na místo toho, abychom jim nutili věci, které oni nepotřebují a neocení, co takhle je nechat, ať oni učí nás, dokud to jde. Protože ten obyčejnej chleba s máslem ..

At‘ už pojedete kamkoli, něco si odvezete. Možná to neuvidíte v ten moment, ale jsou to cennosti.

Děkuju, Rumunsko.

 

 

 

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *